Velkopolské plemeno
O plemeni velkopolský kůň
Velkopolský kůň, jeden z nejvýznamnějších teplokrevníků v Polsku, je výkonný sportovní kůň, blízce příbuzný trakénovi. Má naději na velké úspěchy ve většině jezdeckých disciplín. Hodnocen je ovšem přece jen o něco méně než jeho předchůdce. To proto, že polští chovatelé ještě nemohou obstát v obchodním měření sil a neovládají dosud techniku chovatelů ze západní Evropy. Nicméně jejich chovy a jejich původní plemena jsou již na stejné úrovni a často můžeme nejlepší z nich najít leckde v Evropě. Stejně jako Maďaři mají i Poláci jezdecké tradice, jimž se žádný další evropský národ nevyrovná. Podobně také dávají přednost arabským koním, nebo alespoň koním arabského typu, na nichž jezdila jejich proslavená kavalerie, a s intuitivním chovatelským citem využívají arabské krve k zušlechtění vlastních národních plemen. Většina koní chovaných v Polsku je stejným způsobem zušlechtěna arabem. Ovšem chov arabských nebo jim podobných koní by byl trochu málo pro polské národní potřeby. Velkopolský kůň není výjimkou a ačkoliv se nejedná o araba, je ovlivněn tou nejlepší krví a díky ní se vyznačuje velmi pevnou konstitucí.
Arabské hřebčíny v Polsku vybudované šlechtou jsou proslavené po celé Evropě a odchovávají koně vzácných a výjimečných kvalit. V roce 1803 dovezl princ Sanguszko jako první pro svůj hřebčín u Slavutě koně z východu. Jeho nástupce, hrabě Potocki, později založil slavný hřebčín Antoniny. Potocki, skvělý jezdec a chovatelský génius, odchovával pozoruhodné kmeny arabů, také skvrnité nebo strakaté koně, kteří měli vzhled i charakteristický pohyb araba.
Velkopolský kůň se odvozuje od poznaňských a mazurských koní. Obojí jsou teplokrevníci se vztahem k arabům a oficiálně jsou již považováni za vymřelé. Poznaňský kůň, sloužící k polní práci i k jízdě, byl chován v hřebčínech Posadowo, Racot a Gogolewo a v 19. století byl velmi dobře hodnocen. Byl to dobrý typ středně těžkého koně, vyšlechtěného na základě konika, přímého potomka lesního tarpana. Měl ovšem i krev araba a anglického plnokrevníka, hannoverského koně a také východopruského trakéna. Byl to výborný kůň pro zemědělské práce na středně lehkých půdách, ale také velmi užitečný jezdecký kůň.
Mazurští koně se chovali v Mazurské oblasti, hlavně v hřebčíně Liski, kde byla původně hříbárna a později státní hřebčín. Hřebčince byly ve Starogradu, Kwidzinu a Gniezdu. Mazur je v podstatě trakén, s podílem arabské a anglické krve. Po druhé světové válce tvořili jádro plemene zatoulaní nebo trofejní koně, které bylo možno určit jako trakénské podle typického výžehu losích parohů.
Velkopolský kůň je výsledkem kombinace těchto dvou výrazných plemen, zušlechtěných anglickým plnokrevníkem, arabem a angloarabem, přičemž se rozdíly mezi typy stírají. V současné době se chová velkopolský kůň především ve středním a východním Polsku.
Povaha tohoto teplokrevníka je mírná, ovladatelná a dobrá. Velkopolský kůň je neobyčejně praktický, chodí dobře jak v zápřeži, tak pod sedlem a v obou případech je ovladatelný a nenáročný. I těžší jedinci jsou velmi pohybliví, silní a mají dobrou povahu. Jsou schopni vykonávat jakoukoliv práci v zemědělství, která vyžaduje koňskou sílu, ale pro kterou se těžká plemena nehodí. Dnes se ovšem také klade důraz na chov koně lehčího, sportovního jezdeckého typu, který splňuje nároky na moderní soutěžní disciplíny, ale přitom nepozbyl své vynikající vlastnosti, a to ovladatelnost, pevné zdraví a zdatnost. Velkému podílu krve anglických plnokrevníků vděčí za vynikající skokové předpoklady, rychlost, psychickou odolnost a odvahu, takže je výborný i pro cross-country. Přesto však zůstává i velmi užitečným lehkým tažným koněm.
Mapa stránek